Japonská inspirace čínské cesty k Nové hudbě
shrnutí článku
V devatenáctém století Čína i Japonsko přejímaly prvky západní kultury. Po dlouhém období, kdy Japonsko získávalo informace o západním světě především díky čínskému zprostředkování, se na konci devatenáctého století situace obrátila.
V procesu modernizace čínské hudby hrál japonský model ústřední roli, a to nejen v počátcích Nové hudby (hudba spojující čínskou a evropskou hudební tradici), ale i v průběhu první poloviny dvacátého století. Nový čínský hudební vzdělávací systém, vycházející právě z japonského systému, byl jedním z hlavních způsobů, jak se Čína na konci dynastie Čching (1644-1912) seznámila se západní hudbou.
Japonsko se dále podílelo na vzniku moderní čínské hudby i překlady japonských pojednání o západní hudební teorii a zprostředkováním pobytů čínských studentů na japonských školách. Japonští skladatelé rovněž přispěli k seznámení Číny s moderními evropskými hudebními směry, zejména s impresionismem.
Hlavním tématem tohoto článku je přejímání prvků japonské modernizace a příčiny zvýšené obliby jednotlivých modernizačních přístupů v Číně. Zvláštní pozornost je věnována institucionálním proměnám hudební výchovy, žánru školních písní a prvním teoretickým pojednáním o hudbě od čínských autorů podle japonských vzorů v různých historických obdobích. Zeng Zhimin představuje tzv. „zlatou éru“ čínsko-japonských vztahů po roce 1900 a Hnutí nové kultury reprezentuje hudební teoretik Feng Zikai. Skladatel Jiang Wenye je představitelem hudebního vývoje během japonské okupace Číny.
Přes zjevnou podobnost modernizačních procesů obou zemí se teoretické přístupy k přijímání západní hudby a skladby japonských a čínských autorů liší, zejména na základě odlišného postoje k domácí hudební tradici.
Klíčová slova: hudební modernizace; čínsko-japonské kulturní vztahy; Zeng Zhimin; Feng Zikai; Jiang Wenye
Kompletní text k tomuto článku najdete v tištěném vydání Hudební vědy 4/2021