Hudební Věda

Atonalita a nevědomí: jedno Adornovo přirovnání a jeho důsledky

shrnutí článku

Josef Fulka

Autor se v článku zaměřuje na způsob, jakým Adorno ve své knize Filosofie nové hudby využívá psychoanalyticky inspirovanou terminologii. Cílem je ukázat, že zatímco v části věnované Stravinskému je tato terminologie využívána instrumentálně, jako nástroj sloužící k „patologizaci“ Stravinského hudby, v části věnované Schönbergovi je prozkoumáván její potenciál k novému chápání umělecké svobody, jak ji Adorno chápe v souvislosti se Schönbergovým atonálním období. Zdá se, že Adorno ve freudovské psychoanalýze vidí především novou teorii psychické exprese, která podle něho umožňuje nové chápání schönbergovské hudební reformy a dialektický vztah formy a exprese v Schönbergových atonálních kompozicích. Z této perspektivy se autor zaměřuje především na Adornovu interpretaci Schönbergova monodramatu Očekávání. V závěrečné části se pokoušíme ukázat, že tento Adornův výklad Očekávání byl určující i pro jeho polemiku s poválečným serialismem, jak je prezentována zejména v textu Vers une musique informelle.

Klíčová slova: atonalita; psychoanalýza; nevědomí; serialismus

Kompletní text k tomuto článku najdete v tištěném vydání Hudební vědy 3/2021.