Hudební Věda

O časopisu

Základní informace

V rámci Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i., je recenzovaný čtvrtletník Hudební věda vydáván od roku 2019. V návaznosti na tradici sborníků Musikologie a Hudební věda patří časopis od svého založení v roce 1964 k základnímu odbornému periodiku oboru hudební věda.

Cílem časopisu je přinášet odborné články, recenze, zprávy z konferencí, dokumenty o hudební kultuře s důrazem na česká témata hudebněvědné a hudebněteoretické problematiky.

Časopis je plně recenzovaným periodikem a uveřejněné články podléhají standardnímu lektorskému řízení (double-blinded reviewing).

Vydává Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i.

Hudební věda je zařazena či indexována v indexech a databázích Central European Journal of Social Sciences and Humanities (CEJSH), European Reference Index for the Humanities (ERIH), International Index to Music Periodicals, Music Index, RILM Abstracts of Music Literature, SCOPUS a Web of Science (WOS).

The Hudební věda / Musicology is included or indexed in the following indexes and databases: Central European Journal of Social Sciences and Humanities (CEJSH), European Reference Index for the Humanities (ERIH), International Index to Music Periodicals, Music Index, RILM Abstracts of Music Literature, SCOPUS and Web of Science (WOS).

Kontakt

Adresa redakce:

Redakce

Redakční rada

Historie

Hudební věda je základním oborovým odborným časopisem. Je vydávána od roku 1964, kdy navázala na tradici dříve vydávaných sborníků Musikologie a Hudební věda 1961–1962. Vydávání časopisu bylo vždy spojeno s muzikologickým pracovištěm, které při Akademii věd od roku 1962 působilo pod různými názvy.

Historie muzikologického pracoviště v rámci Akademie věd

Současné Oddělení muzikologie Ústavu dějin umění AV ČR, v. v. i. navazuje na činnost muzikologického pracoviště založeného v roce 1962 na půdě tehdejší Československé akademie věd a nesoucího název Ústav pro hudební vědu. K předchůdcům ÚHV ČSAV patřily od roku 1959 Ústav pro dějiny české hudby, založený a vedený Mirko Očadlíkem (1904–1964) na Filozofické – resp. tehdy Filozoficko-historické – fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a Kabinet pro studium soudobé hudby a marxistické muzikologie, ustavený přibližně v téže době při tehdejším Svazu československých skladatelů pod záštitou muzikologa a hudebního estetika Antonína Sychry (1918–1969) a pod vedením skladatele a hudebního teoretika Václava Kučery (1929–2017). Prvním ředitelem nově zřízeného akademického ústavu byl jmenován muzikolog a estetik Jaroslav Jiránek (1922–2001), jako jeho zástupci působili v těchto letech hudební teoretik Karel Risinger (1920–2008) a muzikolog Vladimír Lébl (1928–1987). Z původních sedmi pracovníků se ústav rychle rozrostl na cca třicet na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Původní myšlenka rozdělit badatelské úkoly v hlavních muzikologických disciplínách do několika oddělení: historického – vedoucí Miroslav K. Černý (1924–2011), estetického – vedoucí V. Kučera a teoretického – vedoucí K. Risinger, se posléze realizovala formou specializovaných týmů pro konkrétní badatelské úkoly. Byly položeny základy k jedné z nejvýznamnějších a nejlépe vybavených muzikologických knihoven v republice a byl založen oborový časopis Hudební věda, který vychází nepřetržitě od r. 1964. V šedesátých letech 20. století ústav sídlil v historických prostorách Valdštejnského paláce v Praze na Malé Straně. V jeho rámci po řadu let fungovala také akustická zvuková laboratoř a fonotéka, jejímž sídlem byla nejprve místnost v přízemí budovy v Břehové ulici 7 v Praze na Starém Městě – kde se tehdy nacházela rovněž někdejší Katedra dějin hudby (nyní Ústav hudební vědy) FF UK v Praze – a později suterénní prostory budovy ve Vojtěšské ulici v Praze 1.

Ústav pro hudební vědu ČSAV se od počátku orientoval především na pramenný výzkum v oblasti dějin hudby v českých zemích v různých historických obdobích, na výzkum hudební teorie a estetiky, na dějiny a teorii oboru, ale také na výzkum v oblasti populární hudby či na problematiku hudební psychologie. Na přelomu 60. a 70. let se kromě toho stal sídlem národní redakce celosvětové bibliografické databáze muzikologické literatury Répertoire International de Littérature Musicale (RILM). V prvních letech jeho existence vznikla dosud ceněná týmová práce Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách (Praha 1969), jejímiž autory byli Jaroslav Bužga, Jan Kouba, Eva Mikanová a Tomislav Volek, jakož i řada prací monografických, věnovaných jednotlivým skladatelským osobnostem, elektronické hudbě (V. Lébl, 1966), hudbě a zvuku ve filmu (Milan Kuna, 1969), lidové písni a šlágru (Vladimír Karbusický, 1967; Josef Kotek, 1969), pokusům o nové hudebně teoretické koncepce (K. Risinger: Hierarchie hudebních celků, 1969) aj.

V letech 1972–1990 byl ústav v důsledku normalizačních opatření zbaven samostatnosti a začleněn jako sekce (později oddělení) do Ústavu teorie a dějin umění ČSAV, a někteří jeho pracovníci byli donuceni odejít. Vedoucími oddělení hudební vědy byli postupně jmenováni Josef Bek (1934–2005), Jiří Bajer (1925–2005) a Petr Vít (*1944). Sídlem pracoviště se na řadu let stala někdejší budova nakladatelství Albatros na rohu Národní třídy a ulice Na Perštýně v Praze 1. Přes ideově i personálně podmíněné překážky při vydávání již připravených prací zůstala v mezích možností i nadále zachována badatelská kontinuita i solidní vědecká úroveň většiny publikovaných titulů. Byl dokončen starší týmový projekt Dějiny české hudební kultury 1890–1945 (I-1972, red. J. Jiránek a V. Lébl; II-1981, red. J. Jiránek a J. Bek), týmově a ve spolupráci s badateli z jiných pracovišť vznikly i práce Hudba v českých dějinách (1983, 21989, autoři jednotlivých kapitol: Jaromír Černý, Jan Kouba, Jiří Sehnal, Zdeňka Pilková, Petr Vít, Vladimír Lébl–Jitka Ludvová, red. V. Lébl) a třídílný přehled dosavadního vývoje a stavu oboru Hudební věda I-III (1988, red. V. Lébl a Ivan Poledňák). Rovněž některé další velké týmové práce byly realizovány ve spolupráci s jinými institucemi a externími spolupracovníky. Zde je nutné zmínit na prvním místě kritickou edici korespondence a dokumentů Antonína Dvořáka (Antonín Dvořák. Korespondence a dokumenty, 10 svazků, 1987–2004, red. Milan Kuna a kol.), a dále např. publikace Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby (I-1980, 21982, II-1986, III-1987, IV-1990, Antonín Matzner, Ivan Poledňák, Igor Wasserberger a kol.) nebo Základy hudební sémiotiky I-III (1992, Jiří Fukač, J. Jiránek, I. Poledňák a Jaroslav Volek).

Z dalších převážně individuálních vědeckých publikací tehdejších pracovníků sekce hudební vědy, vydaných v 70. a 80. letech, uvádíme zejména katalog hudebních rukopisů Národní knihovny v Praze (Václav Plocek: Catalogus codicum notis musicis instructorum qui … in Bibliotheca Universitatis Pragensis servantur, I-II, 1973), a dále knihy, Nauka o harmonii XX. století (Karel Risinger, 1978), Hudební neoklasicismus (Josef Bek, 1982), Hudba a výtvarné umění (Jarmila Doubravová, 1982), Česká hudební teorie 1750–1850 a její pokračování Česká hudební teorie novější doby 1850–1900 (Jitka Ludvová, 1985 a 1989), Konstanty, dominanty a varianty Schulhoffova skladebného stylu (Oldřich Pukl, 1986), Estetické myšlení o hudbě. České země 1760–1860 (Petr Vít, 1987), Česká symfonie 1945–1980 (Jaromír Havlík, 1989) ad.

Vydávány byly i notové prameny, např. Antonín Laube. Due Sinfonie (ed. J. Havlík, 1981), symfonie J. J. Nerudy, A. Kammela a J. Myslivečka (ed. Z. Pilková, v rámci souborné edice The Symphony 1720–1840, New York 1984), Melodie velikonočních slavností a her ze středověkých pramenů v Čechách I-III (ed. V. Plocek, 1988), J. D. Zelenka – Benedictus Dominus (ed. Jana Vojtěšková, Stuttgart 1989), a realizovány byly také některé zvukové edice.

Na přelomu 70. a 80. let minulého století stáli tehdejší vědečtí pracovníci oddělení hudební vědy ÚTDU ČSAV Marta Ottlová a Milan Pospíšil u zrodu proslulých plzeňských sympozií – mezioborových setkání k problematice 19. století, konaných každoročně od roku 1980 až do současnosti v prostorách Studijní a vědecké knihovny v Plzni. ÚTDU ČSAV pak v redakci M. Ottlové a M. Pospíšila vydal některé ze sympozijních sborníků: Historické vědomí v českém umění 19. století (Uměnovědné studie III, 1981), Průmysl a technika v novodobé české kultuře (1988), Proudy české umělecké tvorby 19. století: Sen a ideál (1990), Proudy české umělecké tvorby 19. století: Smích v umění (1991) a Umění a civilizace jako divadlo světa (1993).

V roce 1990 Ústav pro hudební vědu ČSAV (později AV ČR) pod vedením Ivana Poledňáka (1931–2009) obnovil svoji samostatnost a přestěhoval se do budovy na Puškinově náměstí 9 v Praze 6. Počet pracovníků byl v souvislosti s výraznou personální redukcí v rámci celé Akademie věd na počátku 90. let snížen přibližně o polovinu, neboli na 17–13. Po rezignaci Ivana Poledňáka na funkci ředitele a jeho odchodu z ÚHV (1997) a po kratším působení Milana Pospíšila jako pověřeného ředitele byl koncem roku 1998 jmenován novým (a posledním) ředitelem ústavu Ivan Vojtěch (*1928).

V průběhu 90. let byla v pokračujících i nově rozvíjených výzkumech pozornost nadále obrácena k otázkám hudební psychologie, estetiky a sémiotiky (I. Poledňák, Marek Franěk, P. Vít, J. Doubravová), populární hudby (I. Poledňák, J. Kotek, Aleš Opekar), hudby českého středověku (Jana Vozková roz. Novotná, Markéta Kozinová, Jiří Kozina), hudební teorie (J. Ludvová), hudební historie 18. století (T. Volek, J. Vojtěšková, M. Franěk), 19. století (M. Ottlová, M. Pospíšil, J. Ludvová) a 20. století (M. Kuna, J. Ludvová, J. Havlík, Miroslav Pudlák). Nově se objevila i témata etnomuzikologická (Zuzana Jurková). K významným organizátorským počinům patřilo mj. uspořádání mezinárodního muzikologického kongresu k 150. výročí narození Antonína Dvořáka v Dobříši u Prahy v září 1991, jehož přípravy se ujali M. Ottlová a M. Pospíšil (srov. Antonín Dvořák 1841–1991. Report of the International Musicological Congress Dobříš 17th –20th September 1991, 1994), a velká mezinárodní konference o francouzské opéra-comique a její evropské recepci, uskutečněná ve spolupráci s tehdejším partnerským pracovištěm v Bayreuthu/Thurnau v roce 1999 (srov. sborník Le rayonnement de l’opéra-comique en Europe au XIXe siècle. Actes du colloque international de musicologie tenu à Prague 12–14 mai 1999, red. M. Pospíšil, A. Jacobshagen, F. Claudon a M. Ottlová, Praha 2003).

Přes počáteční slibnou přípravu nedospěl bohužel v těchto letech k zamýšlenému cíli ambiciózní lexikografický projekt nazvaný Akademická hudební encyklopedie. Výsledky pramenných výzkumů pracovníků ústavu z 80. a 90. let byly zveřejněny mj. v knižních publikacích Hudba na hranici života. O činnosti a utrpení hudebníků z českých zemích v nacistických koncentračních táborech a věznicích (Milan Kuna, 1990), Dějiny české populární hudby a zpěvu I–II (Josef Kotek, 1990, 1994), Dokonalý antiwagnerián Eduard Hanslick. Paměti, fejetony, kritiky (ed. J. Ludvová, 1992), nebo Bedřich Smetana a jeho doba (M. Ottlová a M. Pospíšil, 1997).

Z notových edic vyšly mj. Böhmische Violinsonaten I–II (ed. Z. Pilková a Sonja Gerlach, München 1991), F. X. Brixi: Missa Dominicalis in C (ed. M. Franěk, 1991), J. J. Ryba: Missa pastoralis bohemica (ed. M. Kuna, Stuttgart 1994) aj. Velkoryse založená rekonstrukce a kritická edice první verze opery Antonína Dvořáka Dimitrij, op. 64 (ed. M. Pospíšil, 1991) zůstala naproti tomu v rukopise.

Po skončení ředitelského funkčního období Ivana Vojtěcha byl od 1. ledna 2003 Ústav pro hudební vědu z administrativních důvodů přičleněn k Etnologickému ústavu AV ČR jako oddělení (a posléze Kabinet) hudební historie. Jeho vedoucí a zároveň zástupkyní ředitele EÚ se stala do konce roku 2013 Jarmila Gabrielová, která zde rozvíjela a podporovala zejména dvořákovské bádání zaměřené na přípravu Nového vydání díla Antonína Dvořáka (The New Dvořák Edition, NDE), na němž kromě jiných spolupracovali Jan Kachlík, Tereza Kibicová, Petra Kolátorová, Markéta Štědronská, Ludmila Šmídová, Helena Matějčková, Jan Pirner a Markéta Kratochvílová. Na pracovišti dále probíhal výzkum hudby období baroka a klasicismu, akcentující bohemikální aspekty (Michaela Freemanová, Milada Jonášová, Tomáš Slavický, Václav Kapsa), speciální hymnologický (T. Slavický) a mozartovský výzkum (M. Jonášová), výzkum německé hudební kultury v českých zemích v 19. a 20. století (Jitka Bajgarová), folkloristické činnosti a díla Leoše Janáčka (Jarmila Procházková), či skladatelské tvorby Miloslava Kabeláče a dalších českých autorů 20. století (Pavel Kordík).

Kabinet hudební historie uspořádal mezinárodní konferenci k 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka, která se pod názvem The Work of Antonín Dvořák (1841–1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception uskutečnila ve dnech 8.–11. září roku 2004 v Praze (srov. stejnojmenný konferenční sborník, red. J. Gabrielová a J. Kachlík, 2007). Dále sem patří mezinárodní muzikologická konference k 250. výročí narození W. A. Mozarta, uskutečněná na podzim roku 2006 (srov. sborník Böhmische Aspekte des Lebens und des Werkes von W. A. Mozart, ed. M. Jonášová a T. Volek, 2011), konference s názvem K otázkám monografického pojetí skladatelské osobnosti a výkladu jejího díla (k životnímu jubileu skladatele Karla Husy, září 2011; srov. stejnojmenný sborník, ed. J. Bajgarová, 2013) a česko-německá konference Mosty a propasti. Česko-německé hudební vztahy v meziválečném Československu / Zwischen Brücken und Gräben. Deutsch-tschechische Musikbeziehungen in der ČSR der Zwischenkriegszeit (listopad 2011).

V rámci činnosti Kabinetu hudební historie vyšly následující knižní publikace: Hudební spolky v Brně a jejich role při utváření „hudebního obrazu“ města 1860–1918 (J. Bajgarová, 2005), V kontextu tvorby. František Hrabal 1933–2003 (ed. I. Vojtěch, 2006), Janáčkovy záznamy hudebního a tanečního folkloru I (ed. J. Procházková, 2006), Josef Hutter – Hudební myšlení II (ed. J. Gabrielová, 2006), Arnold Schönberg – Stile herrschen, Gedanken siegen. Ausgewählte Schriften (ed. I. Vojtěch a kol., Mainz 2007), Vítězslav Novák a symbolismus. Údolí Nového království, op. 31, 1903 (P. Kordík, 2007), Vojenská hudba v kultuře a historii českých zemí (ed. J. Bajgarová, 2007), Hledání autenticity. Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a historie jejich vydávání (J. Kachlík, 2009), Hudebníci hraběte Morzina. Příspěvek k dějinám šlechtických kapel v době baroka (V. Kapsa, 2010) a katalog hudebních sbírek Milosrdných bratří v Čechách a na Moravě (Fratrum misericordiae artis musicae collectiones in Bohemia et Moravia reservatae, M. Freemanová, 2013).

Kabinet hudební historie Etnologického ústavu AV ukončil činnost k 31. 12. 2018.

Oddělení muzikologie Ústavu dějin umění AV ČR zahájilo činnost od 1. 1. 2019 na stejné adrese, Puškinovo nám. 9, Praha 6. Blíže ke koncepci oddělení v editorialu prvního čísla Hudební vědy 2019.

Literatura

Hudební věda 1). In: Československý hudební slovník osob a institucí (www.ceskyhudebnislovnik.cz), autor hesla Kateřina Hnátová (2. 5. 2013):

Ústav pro hudební vědu při ČSAV, in: Československý hudební slovník osob a institucí II, autor hesla Bohumír Štědroň, Státní hudební vydavatelství, Praha 1965, s. 822.

Vladimír Lébl, Ivan Poledňák a kol.: Hudební věda I, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1988, s. 248–250.

Ivan Poledňák, Milan Kuna a kol.: Ústav pro hudební vědu Akademie věd České republiky 1962–1994, ÚHV AV ČR, Praha 1994.