Ve stínu Smetanovy Libuše: Fibichův Blaník a Národní divadlo
shrnutí článku
Tvorbu českých skladatelů od šedesátých let po devadesátá léta 19. století do značné míry určovaly soutěže na opery. První operní konkurz vyhlásil hrabě Harrach a vyhrála ho Smetanova opera Braniboři v Čechách, další konkurz byl spjatý s plánovaným otevřením Národního divadla, třetí soutěž již měla doplnit repertoár Národního divadla (vyhrál Z. Fibich s operou Nevěsta messinská, 1884), poslední soutěž spadá do období Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Studie se zaměřuje na druhý operní konkurz, do kterého byly přihlášeny tři vážné opery: Smetanova Libuše, Bendlovi Černohorci a Fibichův Blaník. Ačkoliv hlavní cenu vyhrála, podle očekávání, Libuše, dostalo se Bendlovi a Fibichovi jak finančního ocenění, tak byly jejich opery doporučeny k provozování a posléze i s úspěchem přijaty.
Fibichova opera Blaník je pojednána jako výrazný příklad pokračování ve snahách Bedřicha Smetany. Konfrontace Libuše a Blaníku umožňuje odkrývat originální řešení ve Smetanově díle a zároveň upozorňovat na očekávání ze strany publika. Jestliže Smetana prošel ve fázi skicování Libuše k jasnému hudebně dramatickému tvaru, Fibich přijal podmínky své libretistky Elišky Krásnohorské a postupně velkooperní koncepci upravoval podle zásad wagnerianismu. Další osudy Fibichova díla dokonce zakládají hypotézu o neustálém přibližování původní koncepce k ideálu Smetanovy Libuše. Zevrubná analýza je proto doplněna vhledem do recepce díla a prací s rukopisnými prameny. Širší kontext doplňuje doposud neuspokojivě vysvětlené jednání Antonína Dvořáka, který – jak se zdá díky nově přístupným pramenům – tvořil svého Dimitrije v těsné blízkosti Libuše a Blaníku, avšak rozhodl se těmto operám konkurovat přímo v repertoáru Národního divadla.
Klíčová slova: Bedřich Smetana; Libuše; Zdeněk Fibich; Blaník; Bendl; Černohorci; Národní divadlo
Kompletní text k tomuto článku najdete v tištěném vydání Hudební vědy 1/2021