Článek | Article

Autor:

Markéta Štědronská

Název:

Carl Dahlhaus' Auseinandersetzung mit dem Historismus

Variantní název:

Konfrontace Carla Dahlhause s historismem / Carl Dahlhaus's Confrontation with Historicism

Zdrojový dokument:

Hudební věda LXIII (2026), č. 1, s. 59–74.

DOI:

https://doi.org/10.54759/MUSICOLOGY-2026-0102

Trvalý odkaz:

https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:1c435fa8-5d3f-4383-a309-2280875f5da4

English Summary:

The musicological definition and conception of "historicism" has been fundamentally influenced by the deliberations of Carl Dahlhaus (1928–1989), for whom historicism became a central theme of music historiography and aesthetics. Dahlhaus returned to the issue of musical historicism again and again, modifying some of his ideas considerably over the years. However, this circumstance has often not been taken into account, which is evident in growing criticism of Dahlhaus's interpretation in the years after his death, specifically in criticism of his allegedly negative attitude toward historicism and his undervaluing of early music.

The present contribution traces the development of Dahlhaus's approach to historicism from the 1960s to the 1980s, making it clear that historicism did not remain a problem in his writings, but on the contrary became the key to dealing with a fundamental question of his music historiography – that of mediating between the documentation of cultural and historical contexts on the one hand and the aesthetic grasp of a work on the other. Dahlhaus gradually overcame the initial sharp polarization of practical and scholarly historicism and the related separation of history from aesthetics by legitimizing historical hermeneutics, i.e. by admitting in principle the possibility of understanding historically distant music, and also by admitting the possibility of elevating it to an autonomous artistic sphere in the framework of the restorative endeavours of musical practice (the revival of early music).

České resumé:

Hudebněvědné vymezení a pojetí „historismu" bylo zásadně ovlivněno úvahami Carla Dahlhause (1928–1989), pro něhož se stal historismus stěžejním tématem hudební historiografie a estetiky. Dahlhaus se k problematice hudebního historismu neustále vracel, přičemž některé myšlenky v průběhu let značně modifikoval. Tato okolnost však nebyla dosud brána příliš v potaz, což je patrné na sílící kritice Dahlhausovy interpretace v době po jeho smrti, konkrétně na výtkách jeho údajného negativního postoje vůči historismu a podhodnocování tzv. staré hudby.

Předložený příspěvek sleduje vývoj Dahlhausova přístupu k historismu od 60. do 80. let, a tím ozřejmuje, že historismus nezůstal v Dahlhausových spisech problémem, ale stal se naopak klíčem k řešení základní otázky jeho hudební historiografie – otázky prostředkování mezi dokumentováním kulturně historických kontextů a estetickým uchopením díla. Původní ostrou polarizaci praktického a vědeckého historismu a s tím související oddělení historie od estetiky Dahlhaus postupně překonával legitimizací historické hermeneutiky, tedy připuštěním principiální možnosti porozumění historicky vzdálené hudby, a dále též připuštěním možnosti jejího pozdvihnutí do autonomní umělecké sféry v rámci restaurativních snah hudební praxe (znovuoživování staré hudby).

Keywords:

Carl Dahlhaus; historicism; music historiography; music aesthetics; early music

Klíčová slova:

Carl Dahlhaus; historismus; hudební historiografie; hudební estetika; stará hudba