Článek | Article

Autor:

Miloš Zapletal

Název:

Humor jako hudebně-estetická kategorie

Variantní název:

Humour as a Category of Musical Aesthetics

Zdrojový dokument:

Hudební věda LXIII (2026), č. 2, s. 199–242.

DOI:

https://doi.org/10.54759/MUSICOLOGY-2026-0204

Trvalý odkaz:

České resumé:

V této studii se zabývám problematickým pojmem hudebního humoru, přičemž kladu dvě hlavní otázky: (1) zda humor patří mezi estetické kategorie a (2) zda má smysl tento pojem používat v teoretickém myšlení o hudbě. Na obě otázky odpovídám kladně. Navrhuji chápat humor jako specifický způsob prožívání vyznačující se silnou emoční ambivalencí, jež spočívá ve vzájemné „relativizaci" či vzájemném „vyvažování" protichůdných emocí vznikajících z humorného postoje. Humorný postoj znamená přijetí tragické i komické „tváře" určité skutečnosti: je kompromisem mezi silným emočním pohroužením (jež vede k rozpoznání tragické „tváře" dané skutečnosti) a silným emočním odstupem (vedoucím k rozpoznání „tváře" komické). Hudebním humorem – tedy humorem v hudbě – pak rozumím zvláštní druh emoční exprese, zakládající se na schopnosti hudby specifickým způsobem vyjadřovat zmíněný postoj a způsob prožívání.

Nejprve sleduji vývoj obecně-estetického myšlení o humoru, přičemž se zaměřuji na myšlenkovou linii, která pojímá humor jako svébytný fenomén v zásadě nezávislý na komičnu a související s emočně-ambivalentním prožíváním reality; tato linie je především – avšak nikoliv výhradně – vázána na filosofii německého idealismu a na recepci sentimentalistických tendencí v umění 18. století. Následně obracím svou pozornost k teoretickému myšlení o hudbě s cílem zjistit, zda lze mezi muzikologickými a hudebně-kritickými texty, zhusta zacházejícími se slovem „humor" svévolným a nekritickým způsobem, nalézt takové, které směřují k pojetí humoru coby hudebně-estetické kategorie. Dospívám ke zjištění, že dosavadní literatura žádnou uspokojivou a analyticky použitelnou definici hudebního humoru nenabízí, avšak nejplodnějšími se zdají být ty aplikace pojmu hudebního humoru, které vycházejí z výše zmíněné koncepce obecně-estetické. Na základě těchto dvou kroků pak nabízím heuristický model hudebního humoru, jenž může v analýze sloužit nikoliv jako „silný" teoretický nástroj, nýbrž jako předběžné teoretické vodítko k rozpoznávání humornosti coby zvláštního druhu emoční expresivity. Tento heuristický model následně aplikuji v rozboru první věty Mozartovy Klavírní sonáty C dur, K. 330. Analýzou dospívám ke zjištění, že humorné aspekty první věty K. 330 se projevují v makrostruktuře i mikrostruktuře, a identifikuji v této větě dvojí emočně-výrazový „pohyb".

English Summary:

In this article, I address the problematic concept of musical humour, posing two primary questions: first, whether humour may be situated among aesthetic categories; and second, whether it makes sense to use this concept within theoretical discourse on music. To both, I respond in the affirmative. I propose that humour be understood as a distinct mode of experience characterized by a profound emotional ambivalence, one that resides in the mutual "relativization" or "counterbalancing" of opposing emotions arising from a humorous disposition. To adopt a humorous disposition is to embrace both the tragic and the comic "faces" of a certain reality; it is, in essence, a reconciliation of intense emotional involvement – through which the tragic face is discerned – and a rigorous emotional distance, which reveals the face of the comic. Consequently, I define musical humour – that is, humour in music – as a special kind of emotional expression, predicated upon music's capacity to express the aforementioned disposition and experiential mode.

The argument first traces the evolution of general aesthetic thought regarding humour, focusing on a lineage of inquiry that conceives humour as a sui generis phenomenon, fundamentally independent of the comic and intrinsically linked to the emotionally ambivalent experience of reality. This intellectual tradition is primarily – though not exclusively – indebted to German Idealism and the reception of sentimentalist tendencies in 18th century art. In shifting my focus to music-theoretical thought, I observe a paucity of rigorous analytical definitions of musical humour, noting instead that the most generative employments of the term are those premised upon the general aesthetic conception previously outlined. Building upon these two foundations, I offer a heuristic model of musical humour, intended not as a "strong" theoretical instrument, but as a preliminary conceptual guide for identifying humour as a particular species of emotional expressivity. This model is then applied to an analysis of the first movement of Mozart's Piano Sonata in C major, K. 330. The analysis reveals that humorous aspects manifest within both the macro- and microstructure of the movement, and identifies therein a dual "trajectory" of emotional expression.

Klíčová slova:

humor; hudební estetika; estetické kategorie; emoční ambivalence; emoce a hudba; exprese

Keywords:

humour; musical aesthetics; aesthetic categories; emotional ambivalence; music and emotion; expression